Červenec 2013

New Layout - Arty girl

31. července 2013 v 20:56 | Erbanka |  Moje pokusy o grafiku ;)
Áááá jsem vážně spokojená, ani nevím jak se mi dostalo do halvy, ale prostě mě to tak nějak napadlo. Abych udělala takovejhle šedivej layout, ale zároven aby na něm vynikaly ty bavy nahoře v záhlaví, každopádně mě se ten layout vážně moc líbí, vypadá dobře i na velké i na malé obrazovce, víc na malé takže pokud máte google chrome tak si to zvětšete na 125% (jestli máte velkou obrazovku) noo a jaký je váš názor na tenhle layout? :3


Layout - Smile :)

30. července 2013 v 21:06 | Erbanka |  Moje pokusy o grafiku ;)
Málo kdo to ví, ale založila jsem si blog na zkoušení layoutů, nic extra se mi zatím nepovedlo, ale dneska nevím jak se to stalo se mi v hlavě zrodila myšlenka na takový pěkný layout :) Kdybych měla photoshop a kdybych s ním uměla tak by to rozhodně dopadlo lépe, ale jsem ráda, že jsem se naučila jak dělat boxy do menu :3 Každopádně hlavně kvůli tomu menu jsem s tím layoutem strašně spokojená ^^ Doufám, že vám se bude taky líbit..

KLIKNI NA OBRÁZEK A DOSTANEŠ SE NA STRÁNKU KDE JE NASTAVENÝ :3


Awwwwww já bych si ho snad i nastavila normálně :3 Mám si ho nastavit? :D Ne fakt zajímalo by mě to, protože já bych to klidně udělala ^^~

New Anime - The Melancholy of Haruhi Suzmiya + New Anime - Usagi drop

29. července 2013 v 13:23 | Erbanka |  Anime manga
Ehm..takže jak už jsem zminovala (stále nefungují háčky..) tak jsem dokoukala Haruhi a rozkoukala si Usagi Drop, a jak už mám ve zvyku musím vám o tom dát patřičně vědět..:3

Název: The melancholy of Haruhi Suzumiya (Melancholie Haruhi Suzumiye)
Žánry: Sci-fi, psychologický, komedie
Hodnocení na CSFD: 80%

Děj:
První den na střední škole, spolužáci se představují před třídou, nejvíce všechny zaujme proslov slečny Haruhi Suzumije, která bez ostychu prohlásí: " Jsem Haruhi Suzumiya z východní západní školy, obyčejný lidi mě nezajímaj, jestli je tu nějak ufon, cestovatel časem nebo psionik, at mi dá vědět to je všechno." Haruhi se později rozhodne založit vlastní školní klub, kde nashromáždí pár studentů, kluk SOS brigáda se rozhodne pátrat po paranormálních jevech, ale přito je on sám jich plný.

Plus oproti jiným anime: Animace a vlastně i hlavní myšlenka nemá chybu :3

--------------------

Název: Uasgi drop
Žánry: Ze života, Drama, Komedie
Hodnocení na CSFD: 86%

Děj:
Svobodný třicátník Daikichi, se vydává na dědečkův pohřeb, zde ho však jeho i příbuzné čeká řpekvapení, dědeček 79ti letý muž jenž zemřel, měl milenku s kterou měl nemanželské dítě. Toto dítě jménem Rin se na pohřbu nachází také, pro všechny je spíše takovým tabu, a nikdo o ni nemá zájem. Daikichi v rozhořčení se rozhodne vzít Rin k sobě, ale jak je známo vychovávat dítě, není žádná procházká růžovou zahradou.

Plus oproti jiným anime: Animace, vážně skvělá taková roztomile jednoduchá :3

Smažte se!!!

29. července 2013 v 12:02 | Erbanka |  ♥ Diary ♥
Ahoj :) Asi jste všichni zaznamenali, že včera to bylo vážně o držku. Já jsem stála jenom na balkoně, a vážně i to bylo něco. Hlavně, když jsem se opřela o parapet (což už nikdy v tomhle horku neudělám) tak jsem málem skončila dole, jelikož mi fakt jakože podklouzli ruce!! Brr fuj. Každopádně včera jsem nevystrčila nos z domu (balkon se nepočítá) protože myslim, že bych nebyla schopná, a asi ybch shořela v plamenech pekelných. Nuže co jiného jsem mohla dělat, než si hezky sednout s flaškou minerálky na postel a na tabletu se koukat na anime. Ani jsem se o tom nezmínila, ale rozkoukala jsem si Haruhi Suzumiyu - kterou jsem konečně našla s českýma titulkama a abyh byla aktuální, už jsem ji i dokoukala. Večer jsem viděla 8 dílů, a dopoledne 4 zbývající. Je to vážně děsně super anime, takový hezky psychologický, že se u toho musíte dost zamyslet, navíc s geniálním překladem - byla bych si udělala s Haruhi layout, jenomže tenhle se mi líbí tak jak ještě asi žádný ne, takže to neplánuju :D Celý den jsem strávila v duchu počítače, dělala jsem layout na jeden můj zkouškový blog, ale nejsem s ním nijak extra spokojená. Uff je mi horko ještě ted..-.-


Večer jsem si projížděla shirai na co bych se mohla ještě podívat, užuž jsem se skoro odhodlala k prvnímu dílu Another nebo Shiki, ale prostě nejsem schopná - je pravda, že bych ted ráda viděla něco tochu hororovějšího podání, potom co jsem obě dvě varianty zavrhla, mě napadla ještě Amnesia, ale to by asi za moc nestálo. Nemám náladu na žádý harémovky, a protože jsem touhle dobou minulej rok koukala na Clannad, tak jsem se rozhodla, že si vezmu nějaký životní drama, nuže už dlouho jsem to plánovala a to anime se jmenuje Usagi drop! Potom co dopíšu tenhle článek tak se podívám na první díl, a pokud se do toho zažeru takto ještě dneska budu schopná dokoukat! Věděla jsem, že když se podívám na jedno anime tak už to se mnou půjde s kopce, ale to nejde vydržet!! >.<


New Anime - Zero no Tsukaima

26. července 2013 v 13:18 | Erbanka |  Anime manga
Název: Zero no tsukaima (ve službách nuly < česky)
Žánry: Fantasy, Romantika, Komedie, Drama
Hodnocení na CSFD: Všechny série (4) mají přes 70% ^^

Děj:
Louise de la Valliere je studentka kouzelnizké akademie v jiném světě, který my neznáme. Mezi všemi se jí přezdívá "Nula Louise" kvůli tomu, že je naprosto neschopná neumí kouzlit a na co sáhne to skazí. V den kdy si budou mít studentni přivolat pomocníky, si Louise přivolá chlapce Hiraga Saita z Japonska, v ten den se jim obou převrátí život vzhůru nohama.

Plus oproti jiným anime: Podle mě tady ten plus prostě tvoří Louise samotná, protože je to skvělej charakter :3

P.S: Potom co to dokoukám se pokusím o nový layout! :3

Fotky - Georga (Ten nejroztomilejší pejsek na světě :3 )

23. července 2013 v 20:46 | Erbanka |  Fotíím :))*
Tak dneska jsem byla s kamarádama venku a pravidelně jsme se začali scházet s jednou slečnou co má strašně roztomilého pejska. Francouzký buldoček 2 měsíce starý :3 To je tak kawaii^^~ Tady jsou ty nejlepší fotky..a ano hrozně ráda fotím zvířata :3




Ana blogy....

23. července 2013 v 11:46 | Erbanka |  Téma týdne
..se nesou v duchu hesel typu "Anoroxie není nemoc, ale životní styl" tak podobně. Osobně bych si ráda přečetla nějaký z článků k tomuto TT přímo od těch slečen, a hlavně at (nefungují mi háčky a čárky v případě d,t a tak podobně..:/) si ty dotyčné slečny přečtou jak ten jejich živoní styl vnímají ostatní lidé, a jak jsem si to tak projížděla - tak jsem snad nenašla ani jediného člověka, který by se k tomu stavěl nějak "pozitivně" ono to snad ani nejde, takže přece jenom co můžeme chtít.

Ano chápu každý nějak žije každý má nějaký životní styl, kterým se ubírá rád ho i někde prezentuje, blog je přece jenom nejlepší přiležitost pro česky a slovensy mluvící občany jak se svým způsobem prezentovat, a stejně to asi vnímají i ony ana blogerky - nebo jak se jejich skupina nazývá - Ale podíváme-li se na wikipedii najdeme toto:


Takže tady selhává tvrzení blogerek tohoto typu, protože wikipedie říká, že anorexie je nemoc - nikoliv životní styl. A tak vám to řekne každý doktor, všichni vám diagnostikují anorexii jako nemoc. A víte mě by i celkem zajímalo, jestli si ty holky co to dodržují uvědomují, že je to nemoc nebo jestli si jen namlouvají, že není - já bych byla spíše pro tu druhou možnost, protože všichni vědí, že anorexie byla je a bude nemocí poruchy přijmu potravy.

Ana blogerky nejen, že trpí touto nemocí, ale jsou ještě na tolik "chytré" že si toto všechno vystavují na blogu veřejně a může to vidět takřka kdokoliv, včetně třeba jejich rodičů či nějakého příbuzenstva a to je skupina lidí, kterou by to asi rozhodně nepotěšilo. A skupina mladých slečen, zmanipulovaných BRAVEM a TOP DÍVKOU a tak podobně, kde na každé stránce najdete jednu vychrtlinu vedle druhé, a kde vám na pomalu každé druhé stránce ukazují jak máte sportovat a jak jít abyste byla hubená, samozřejmě tyto blogy s radostí bere! A ještě dokonce se tam objevují komentáře tohoto typu:


Takže ještě ke všemu tato nemoc je podporovaná ředou dalších lidí, nevím jestli autorka blogu maže negativní komentáře, aby ji to utvrzovalo (ty komentáře tedy) v tom, že dělá všechno správně, nebo jestli na ten blog nezavítá normálního člověka nebo jestli přijde normálnímu člověka moudřejší vůbec se nevyjadřovat, to nevím..ale každopádně tohle to mě vážně děsí. Autorka na svůj blog dokonce přidává i fotky svých jídel a objevují se tu věci jako:

3 lžíce kuřecího kung-pao a tak podobně. Bože kdo si to počítá? Proboha proč? Já sním co najdu a žiju taky, buď (fungují háčky!) mě lidé budou brát takovou jaká jsem, a když jim nebudu dost doprá tak ať si na*erou! Jasně každý chce být v tomhle světe populární, všichni inspirující se Hanou Montanou a kdo ví čím vším, vidí jak je popularita v amerických seriálnech důležitá - a proto je důležitá i v realitě a pro nás všechny - takhle myslí tyhlety ovce naásledující tu inteligentní slečnu. A abych to nemířila jen na ni, tak tu jsou ještě zajímavější perly!


Vážně tyhle lidi bych chtěla živit, nic moc nesní vážně takřka nic (potom sem dám i ukázku toho skvělého jídelníčku) ale "polij jídlo saponátem a vyhoď ho" možná to bude znít ohraně, ale co by za to dali děti v Afirce - ať si zním jak jejich rodiče, lae je pravda. Na světě se trpí hladem, v číně už není pomalu co jíst, a tyhle inteliegntní holky nacházející se takřka po celém světě vychované na U.S.A sytcom a BRAVU a tak podobně, to jídlo vyhazují?! Bože lidi vzpamatujte se to prostě není normální. Přesoluj si jídlo nebude Ti chutnat to je prostě naprosto mimo rozum, zaprvé se plýtvá solí a co je horší plýtvá se tím jídlem, za jídlo se poměrně draze platí, rodiče těhle slečen na jídlo vydělávají a jejich milé dcerky ho přesolí nebo polijí saponátem?! První tři sousta a jak se toho asi najadějí, bože to by nestačilo ani nevím komu, první tři sousta je jak kdyby zůstalo to jídlo netknuté.

Vedoucí ana blogů, si ještě neskutečně protiřečí, protože nejedí a potom chodí sportovat viz:


Ty komentáře, které jsou víc nahoře tohohle článku patří k tomuto ↑
Fajn, tak bych si to probrala. Snídaně - Nic a tak až do oběda, oběd je vyfocený na obrázku a potom pořád nic. Pití voda a kafe - tím kafem se asi slečna snaží nabrat energii, kterou ztrácí jejím "starováním" a potom 20 minut zumba. A teď jako tohle vážně nepochopím, kde hodlá vzít energii na zumbu, když nejí. Na to se člověk musí hýbat musí se dobře protahovat a všechno možné, a ta energie se čerpá z jídla, a myslím že to skutečně nedožene jedním šálkem kafe.


Jo prostě to co je na obrázku je oběd té slečny! To je naprosto mimo, tohle by mi nestačilo ani ne svačinu - no mě určitě ne, protože borůvky nejím, ale stejně - I kdyby tam byly jahody nebo něco jiného, to by nestačilo na svačinu ani 7 letým dětem, a ona to má jako oběd. Potom oběd pohyb, a kde veme energii na to se hýbat?! K tomu kafi, to se mi zdá strašně na lačno, ještě že tam nemá napsané v jakém rozmezí to pije, jestli si nedá jen dvě ráno a potom už nic. Komentáře se nemění všichni obdivují jak je schopná do zvládnout, OK neberu to, ale přece ta holka je nemocná, proto to tak dobře zvládá! Protože si to neuvědomuje, má zkreslené vnímaní svého vlastního těla. Jetě větší sranda je, že ani jedna (téměř žádná, abych nekřivdila těm co ano) ana blogerka nemá na blogu svoje fotky?! A proč..když je to takový strašný životní styl, kterým se chce ubírat, proč si tam nevystaví jak vypadá, protože to by se ty kometnáře obrátily v to, jak je ošklivá a pohublá a tak podobně. Když je to její cíl vypadat jako vyžle tak ať se tam dá no ne?!

Na všech těhle blozích se objevují takové ty fotky, dívek v kraťasech s krásnýma nohama, nebo s kuním a tak podobně jako třeba toto:


Ale takovéhle nohy mám já, a jím úplně normálně. Ty slečny by si měly uvědomit, že takhle vypadat nebudou v případě, že si nebudou dopřávat jídla, ovčem, že tady zapracoval i photoshop, ale to je druhá věc. Protože tahle slečna je ještě poměrně na normální váze, do obličeje jí nevidím takže věk nemůžu určita každopádně nebudou vypadat takhle jako na obrázku, ale jako vyhublé odporné..urgh, ani sem nechci dávat ukázka, protože přece jenom jsme jenom lidi a ty co mají citlivější povahy by to asi neradi viděli.

Nemám nic porti hubnutí jako samotnému, ale

!Čeho je moc toho je příliš!


A to platí i pro anorektičky, hubněte ale stále to udržujte trochu v normě, abyste potom nadopadly jako nějaké kdo ví co, čemu budou vylézat kosti a bude na něm sotva viset kůže. Copak si potom můžete připadat krásné, a jednou se podíváte do zrcadla a věřím že si řeknete "Co jsem to sakra byla za krávu?!" A začnete od nuly, protože tohle nemůže přetrvat do dospělosti, jak si najdete přítele? Jak budete schopna docházet do školy, když nebude mít ani energii postavit se na vlastní nohy, pokud si už přítele najdete vezmete si ho a dokonce se i pokusíte o děti jak poto porodíte? Buď budete tak vysláblá, že bude muset dojít k potratu, a nebo během porodu zemřete a bohužel možná i to díte s vámi - a to je uznejte hodně nepěkná představa že?! A i kdybyste se rozhodly to později změnit, tak stále tu budete mít nějaké jaké-si ehm následky z vaší puberty, a pokud si to sebou potáhente, až do dospělosti - no tak to už jste úplně ztracené. Vezměte si třeba svojí babičku, líbilo by se vám kdyby to byla anorektička, a takhle to potom můžou vnímat i vaše vnoučata budou mít hubenou babičku (pokud se teda vy jakožto babička vůbec dožijete vnoučat)

Fajn anorexie může pramenit i z nějaké životní újmy cokoliv, smrt příbuzného prostě najendou vám lajcky řečeno rupne v kouli, a když nazačnete fetovat kouřit nebo chlastat tak si zase zvolíte tuhle cestu. Ale nic z toho není dobré, vemte si, že ten mrtví kvůli kterému pláčete nebo berete drogy či jste spadly do jiné kategorie by vás asi nerad viděl v takovéhle zuboženém stavu. A mě by zajímalo co na to rodiče těch anorektiček, třeba si dcerka veme chleba potom ho spláchne do záchoda, nebo sní a potom vyzvrací (o.k to je bulimie, takže to nechce raději stranou totálně) ale přece ty rodiče to musí vidět že dcera ubírá na váze, kór ty rodiče ty si všímají i nepatrné změny na dítěti, takže tohle přece musí vidět. Nebo zkrátka máte rodiče co si vás nevšímají a ignorují vás což je taky docela nepěkná situace, a i to možná vede k tomu, že s tímhle začnete protože chcete aby si vás rodiče všímali, ro rozhodnutí je na vás.

Ale k anorexii má každý zkrátka nějaký důvod, ať už je to BRAVO nebo televize, nebo kamarádka nebo životní újma tak je to ŠPATNĚ! A vždycky to špatně bude, protože upírání potravin s vému tělu zkrátka bude špatné vždycky, tak jako jaká koliv jiná nemoc.
Vemte si to jak je lehká lidi ovlivnit, nějaké sedmi letá dívka přijde do školy někdo ji řekne, že je tlustá potom narazí na ana blogy a už se to veze z kopce, a protože tohle pesvědčení má, už od 7dmi let čili od útlého dětksého věku, tak je nad míru jasné, že s tím jen tak nepřestane!
Navíc co budete dělat potom co si všimnete, že s tímhle tělem o vás nikdo nestojí? Začnete drasticky nabírat nebo jak, proto si to uvědomte dřív než bude až moc pozdě! Sama nemám ráda, když mi někdo kecá do života proto bych to asi neměla dělat ani já, ale prostě já jsem tkaová jakmile vidím něco co se mi nelíbí tak to musím prostě napravit. A mě do života kecá pár lidí ale ana blogerky podívejte se kolik lidí, už napsalo článek na tohle téma početná většina blogerů, proto asi skutečně děláte něco špatně nebo snad ne?!

Jako motta ana blogerek typu:
Jestli chceš vidět jídlo podívej se na svoje stehna.
Eh..to si mám jako sežrat stehno, když budu mít hlad nebo co?! Vážně tyhle věci mi zůstávají utajeny.

Budu ráda, když se vyjádřite v komentářích, a stejně tak mě potěší i názor ana blogerek, protože by mě skutečně zajímalo, jak vlastně vnímají tuhle věc.


Úvaha - Česko-romská vlajka

20. července 2013 v 22:18 | Erbanka |  K zamyšlení
Abych se přinzala zprávy v poslední době moc nesleduji, jak internetové deníky tak ani ty televizní ani ty tištěné, proč? Nic se nedozvím to podstaté se nám stejně zatajuje, a když na každé obálce a na každém programu je Bartošová, tak to stejně nemá smysl. Proto jsem u aktuálním dění poměrně neinformovaná, ale co mě vážně nadzvedlo ze židle je návrh aby se naše Česká vlajka předělala na Česko-Romskou!

- Ehm jako WTF? Proč sakra? Já to nějak nechápu, nějakej vykuk vypustí do světa, aby se vlajka změnila, jen protože zrovna neměl co lepšího na práci nebo jak? Vždyť tohle prostě nemůže napadnout normálně myslícího člověka, takovej blábol - žvást nesmysl. Proč by se měla měnit. My jsme si za tuhle vlajku bojovali ( MY ČEŠI) vyhnali jsme odtud Němce za druhé světové války, položili jsme za to několik životů - abych nekřivdila tak tam možná byli i nějací "romové" (příčí se mi je tak nazývat, ale tenhle článek jsem se snažila postavit na inteligentním základu) dokonce nevím jestli víte, ale tuto vlajku od nás chtěli i odkoupit jak se světu líbila. A mě se taky líbí, s tou vlajkou jsem vyrostla, je to pro mě symbol něčeho jedinečného, něčeho vznešeného a vlasteneckého - takže se mi zvedá žaludek jen při pomyšlení, že by se měla měnit. Proč zrovna na česko-romskou? To kvůli jednomu protestu na sídlišti Máj, se bude měnit jeden z našich státních znaků. To jako doopravdy? Kde to sakra žijeme, jestli se to má udělat jen kvůli tomu, že je tu převážná většina "romů" tak to už by to mohla být "česko-romsko-rusko-ukrajinsko-vietnamská" vlajka ne?! Nebo jak to myslíte..proč zrovna kvůli nim, co udělali? Dělají tu bordel, žijí z toho co my platíme a my si to necháváme líbit, a ještě by chtěli společnou vlajku?! .__. Tak ať se odstěhují a udělají si někde vlastní stát, když jim tak jde o vlajku..ať si udělají vlastní a ať nám nechájí tu naši. Bože..to je neskutečný co jsou lidi schopní vypustit z pusy...
Fajn jakožto optimistka, bych na všem měla vidět něco dobrého, ale na tomhle nevidím skutečně žádné plus, je to vážně jen jako jedna strana mince, tu druhou lesklejší a hezčí se mi vážně dosud nedaří najít. Mně to zkrátka a dobře přijde jako prznění naši krásné a jednoduché vlajky, kdybych měla někde v testu zakreslit vlajku i potom co by byla tahle příčernost schálena, tak bych nakreslila tu naši, protože s tou jsem vyrostla, je to vlajka, kterou si budu pamatovat, a nevidím jediný důvod proč by se nám do ní měli cpát "romové" zrovna oni, Ti co tu dělají ten největší binec tu nejhorší hrůzu..bože já tomu nějak přestávám jednoduše rozumět, jako lidi chabnou na rozumu nebo jak to je - fakt vysvětlete mi jak tohle může někoho vůbec napadnout, jak mu to může přijít do hlavy jak, jak? Při představě, že budoucí generace by už ani neznala naši původní ČESKOU vlajku je mi vážně zle, ty děti by už pak snad ani nebyli Češi, ale Čecho-romové nebo jak to jen vyslovit. Vážně, když se řekne česko-romská vlajka, tak si představím naši vlajku s maringotkou uprostřed. Nemyslím to na všechny romy, proti těm co nic nedělají vážně nic nemám, ale přeci každý inteligentní člověk to neschvaluje proč taky? To nedává smysl proč by se to mělo měnit...Drtivá většina lidí zatím žije v nevědomosti, a o ničem takovémhle neví, ale na jistých unternetových serverech se už hlasuje o podobě té vlajky, už je to jak kdyby bylo její zavedení jasné. Proboha ať je to jen další nezajímavý vístřel do tmy, ať se o to ani nezabívají v politice nebo nějak vážněji, protože takovouhle blbost jsem, už dlouho neslyšela...

Tohle jsou návrhy jak by ta "paráda" měla vypadat..


Jaký názor máte na Česko-romskou vlajku vy? Docela by mě to zajímalo, proto se prosím vyjádřete v komentářích :)

Jednorázovka - Story of us (for friend^^)

19. července 2013 v 12:01 | Erbanka
Tak slíbila jsem kamarádce, že ji napíšu jednorázovou romantickou povídku, a kdybych to neudělala dneska tak myslím, že by mě asi co nevidět podřezala^^" Takže tady to je..


Pomalu jsem odhrnula jemný závěs ve svém pokoji. Skulinka světla pronikla tou maličkou mezerou a zasvítila přímo na to místo kam jsem nechtěla, na jeho fotografiii..nevím proč ji tu ještě mám, měla bych se ji co nejdřív zbavit, jenže vždycky když ji vezmu do rukou vzpomenu si na všechno co se mezi námi stalo, no stalo ne tak úplně stalo, spíše to co jsem si představovala, jen promluvit na něj pro mě byl úkol takřka nemožný, ale pamatuji si, že když odcházel za studiemi do rodné ameriky řekl mi: "Určitě se várítm, čekej na mě před bránou střední školy." Potom se jen otořčil a odběhl pryč. Uhm - pomalu přestávám věřit tomu, že se kdy vrátí - kdo by přerušoval studie v americe, aby přijel sem za mnou do Japonska. Lehla jsem si na postel, ruku přehodila přes hlavu tak, aby mi do obličeje nesvítilo slunce. Určitě, už na mě zapomněl, vždyť jsme spolu mluvili jen párkrát, no mluvili..maximálně si tak chatovali, promluvila jsem s ním jenom párkrát, nejsem ten typ holky co by se do vztahu hrnul za každou cenu, nechci nikomu ublížit proto nezačínám chodit jen ak s každým, ale u něj jsem měla jiný pocit. Bože někdy bych se za tuhle svoji plachou stránku nejraději zabila! Posadila jsem se na postel, a svůj pohled věnovala jen a jen jeho fotografii, ještě že umím dobře vyřezávat ze třídních fotek..pomyslela jsem si, a šibalsky se pousmála.
"Iyumi." Zalechla jsem hlas svojí matky, volající mé jméno z dolního patra domu. ANi jsem neodpovídala, jen jsem vzala do ruky, košík a na hlavu si posadila slunečník, protože mi hned bylo jasné, že bude chtít abych došla nakoupit. Seběhla jsem schody dolů. Matka poměrně spěchala, rychle mi do ruky vrazila nákupní seznam.
"Děkuju Iyumi, vím že se na tebe můžu spolehnout." Neodpověděla jsem, jen jsem se pousmála. Pomalu jsem došla ke dveřím, vzala za kliku a vyrazila ven. Dneska slunce hřálo na maximální úroveň, v takovém počasí ani ptáci nezpívají. Mě bylo to větší horko, protože jsem měla dlouhé a husté hnědé vlasy, vím že kdybych se ostříhala tak by tob ylo lepší, ale se svojí umíněností toho nejsem schopná, nedokážu to přímo odříct, ale zkrátka nechci. Šouravými kroky jem kráčela po rozžhaveném chodníku, i přesto že jsem měla balerínky, jsem to cítila. Hlavu jsem měla sklopenou dolů, i přesto, že jsem měla slunečník, se mezi jeho mezírkami pár světlo dostávalo až k mému obličeji. Nemyslela jsem na nic jiného než na něj, já sama ani nevím proč se tím tak zaobírám jsou to už 2 roky. Kdo by byl řekl, že člověk se, kterým jsem nikdy pořádně nepromluvila, mi zůstane v hlavě i po takové době. Kolikrát jsem se proklínala za to, že jsem mu neřekla slova, ani když říkal že se vrátí jsem nebyla shcopna kloudně odpovědět, něco ve smyslu "budu čekat" či něco takového. On byl úplně jiný typ než já, před nikým se nestyděl všem všechno říkal tak jak mu to přišlo, nedělala si servítky..byl schopný přijít na pódium před 350 lidí, bez jediné známky studu, možná i proto mě to k němu svým způsobem tak táhne, nezastávám že protiklady se přitahují, ale v tomto případě..uh bože na co to myslím, měla jsem jenom dojít nakoupit, a já už si tu vytvářím nějaký pomyslný vztah s klukem, kterého už asi nikdy neuvidím.
"Jo dobře, jsem rád, že už jsem v japonsku, určitě se za tebou stavím." Říkal někdo do telefonu, procházející vedle mě. Ten hlas, už jsem ho někde slyšela, překvapením jsem na zem upustila košík, a sledovala toho cizince odcházejícího zády ke mě, s mbobilem u ucha. Mohl to snad být..nene to je blbost, napomenula jsem se , a zakroutila hlavou na výraz nesouhlasu, a nebo že by. Možná bych ho mohla chvíli sledovat, ale ne to je blbost, to by bylo asi trochu moc podezřelé, a co bych dělala kdyby si mě všiml, mám jen dojít nakoupit. Otočila jsem se zpět směrem k obchodu kam jsem měla namířeno, ale pořád jsem cítila že dělám špatně.
"A dost kašlu na to." Řekla jsem si sama pro sebe, a nenápadně se vydala jeho směrem. Postavu má podobnou té jeho. Kdyby neměl tu hloupou čepici, určitě bych poznala i vlasy, jestli se vážně jedná o něj, tak je tohle jedinečná příležitost. Srdce mi bušilo, měla jsem pocit jako kdyby mi mělo vyskočit z hrudi, dýchala jsem z hluboka, ale snažila jsem se na sebe neupozornit. Šla jsem od něj v rozmezí asi 5 metrů, a přesto jsem byla takhle nervózní..neměla bych se přiblížit - no dobře tak to zkusím. Udělala jsem jeden dlouhý krok, a byla jsem mu zase o kousek blíž, pokud to teda byl on, ježiš co když tu sleduju úplně neznámého chlapa - bude si o mně asi myslet, že jsem se zbláznila. Ale za ten risk mi to stojí. Všechno se zdálo být normální do té doby dokud se ta osoba přede mnou, ať už to byl on nebo ne, nezastavila. Bože co teď, po tvářích mi začali sékat krůpěje potu. Srdce se nmi rozbušilo ještě víc, ale nevím čím to bylo, nemohla jsem se otočit, jako kdyby mi někdo zatloukl nohy do země. Musela jsem zůstat jeho směrem. Najednou zafoukal vítr, a jemu odvál čepici. Nadechla jsem se zhluboka, v obličeji jsem měla udivený výraz, byl to skutečně on. Ty vlasy, poznávám ho, co teď?
"Sakra.." zaklek si a chtěl se ohnout por čepec, sebral ho ze země. Místo toho aby si ho nasadil na hlavu, zůstal jen tak udiveně stát stejně jako já, cítila jsem že mi začínají rudnout tváře, ostatně on na tom nebyl o moc lépe. Dívali jsme se na sebe, jako kdybychom nyli duchové. Svíral v rukou tu čepici, já zase košík. Jeho temné oči se dívali do těch mých zářivě modrých. Nervózě jsem polkla, a spozorovala jsem, že se mu v obličeji začíná rozlévat úsměv.
"Iyumi!" Zvolala po chvíli a rozbehl se ke mě s úsměvem. Udělala jsem prá jesitých kroků do zadu, ale objal mět ak silně že jsem se nemohla hýbat. Zrudla jsem v obličeji, teď už úplně. Za chvíli mě jeho ruce pustili, a díval se mi do očí s takovým potěšeným výrazem.
"Iyumi..seš to ty ne?! Já jen abych tu neobímal nějakou cizí ženskou." Rukou jsem si zakryla svoje rudé tváře, a jen nejistě přikývla.
"Vidiš, řikal jsem, že se vrátim." Říkal mi s úsměvem. "A kam vůbec jdeš, jesli náhodou nemáme společnou cestu?" Konečně jsem se odhodlala k tom podívat se mu do očí.
"Nakoupit." Odpoěděla jsem nejistě.
"Oh fajn tak já půjdu s tebou." Řekl otočil se a šel vedle mě. Jde vedle mě, srdce mi bušilo, měla jsem pocit jak když se mi podlomí kolena, a já prostě padnu k zemi. Tváře jsem měla úplně červené, ještě že sjem měla ten orbovský slunečník, který to dokázsl zakrýt, takhle daleko jsme ještě nebyli, aby šel vedle mě, ani když se se mnou tehdy loučil nestál tak blízko.
"A co, jak vůbec žiješ v Japonsku?" Zeptal se mě, on byl ten typ člověka co prostě nevydrží ticho, svým způsobem se mi to líbilo, i když moje odpovědi zněli vždycky hrozně odbitě, nechtěla jsem ho odbívat, ale nebyla jsem schopná mu to vysvětlit tak abychom mohli se mohli dál bavit,
"D-Dobře." Vykoktala jsem ze sebe nakonec. Trošku znejistěl, ale hned potom se opět začal usmívat. Ach bože já bych se zabila, proč s ním prostě nemůžu normálně mluvit, od malička mi to dělá problémy, dokážu se pořádně rozpovídat jen ve společnosti hodně dobrých kamarádů, ve společnosti všech jiných jsem strašně stydlivá, včetně té jeho společnosti. Protože on pro mě není dobrý kamarád, je pro mě už od prvního pohledu něco trochu víc. Červeň se mi nahnala do tváří ještě víc jak předtím, na co to sakar myslím. Najednou mu zazvonil mobil. Podíval se na mě a řekl: "Promiň to musím vzít."
"Oh ahoj Vendy," začal. Vendy to je ženské jméno, má přítelkyni nebo něco takového "jo jasně, dneska večer, mám čas, takže u tebe dobře čau." Dokončil rozhovor a zaklapl mobil, který poté strčil zpátky do kapsy. Zesmutněla jsem, ale přála jsem si aby to na mě nebylo vidět, takže má přítelkyni. Já mžoná..možná jsem si myslela, že mám vážně šanci, že by tu ještě byla nějaká naděje se s ním trochu víc sblížit, bože že mě to vůbec nepadlo, mohl to být pěkný letní románek, nebýt toho, že má přítelkyni. Oba dva jsme šli vedle sebe zamlklí, dokonce i on mčel, takže vycítil že něco není v pořádku.
"Ah děje..děje se něco?" Zeptal se mě nakonec. Zakroutila jsem hlavou, ale do očí jsem se mu podívat nedokázala.
"Um fajn." Dodal potom. Tahle atmosféra byla přišerná, bylo by snad lepší kdyby se mě na něco ptal, a já krátce odpovídal, ne abychom byli oba dva ticho. Náhle ten mobil zazvonil znovu.
"Vendy co zas? Teď jako přjít, fajn já jsem s," odmlčel se a potí nejistě dodal "kamarádkou..tak tam zajdem, vydrž chvíli." Mobil si přiložil na rameno.
"Iyumi nevidělo by ti, kdybchom šlina chvilku do parku, čeká tam na mě Vendy." Řekl. Výborně takže teď mám s ním jít za ní, tak to nic lepšího se stát nemohlo, podívat se na jeho příetlkyni, neřekla bych přímo na mou konkurenci, konec konců já a on to by nešlo k sobě, ale - nevím nejsem schopna to domítnout, připadala bych si pak špatně proto jsem potichu řekla.
"Nevadilo." Jake (< tak se jmenoval) se ke mě naklonil, a poté opět začal mluvit do telefonu.
"Faj ona půjde se mnou, tak tam ale vydrž jo, po takový době se uvidíme, těšim se tak pa." Dokončil a mobil strčil do kapsy.
"Ehe Iyumi já to..netušim kde tu je park, víš to?" Zeptal se mě s takovýma trochu červenýma tvářema. Podívala jsem se na něj, nevydržela bych to se na něj takhle dívat. Obrátila jsem pohled na druhou stranu a řekla.
"Jo prostě pojď se mnou, a dojdeme tam." Do parku jsem chodila denně, takže vím kde je, ale tohle byla jiná situace, teď tam nejdu provětrat si hlavu, projít se nebo ncotakového, teď uvidím Jakeovu přítelkyni..Vendy - Jake a Vendy, zní to pěkně rozhodně lépe jak Jake a Iyumi. On je z Ameriky ona určitě taky, já jsem z japonska, a američan a japonka to mi k sobě moc nesedí. Užuž jsme skoro byli v tom parku. Byli jsme na kraji, když tu.
"JAKEUUUUUUU!!!!!!!!!!!!!!!!" Slyšela jsem dívčí křik. Zvedla jsem hlavu ve stej nou chvíli jako on, stála tam krásná dívka, shruba v takovém věku jako já, akorát byla mnohem vyšší, měla na sobě šortky, které odhalovali její dlouhé nohy a tílko. Vlasy měla černé sepnuté do dlouhého culíku někam až po zadek, a oči temně hnědé.
"VENDY!!!!!!!" Vzkřikl on a rozeběhl se naproti ní. Do slova po sibě skočili, objali se a něco si začali vykládat. Slyšela jsem jen, že říkají něco o dnešním večeru, oh jasně dneska je ten festival, takže tam spolu určitě půjdou. Slzy se mi nahnali do očí, nemohla jsem se na to dívat zahodila jsem košíček a utekla pryč. Přes moje ubrečené oči, jsem špatně viděla na cestu, několikrát jsem zakopla, natrhla si šaty. Je mi jedno jestli jde za mnou nebo ne, ať si tam je s tou svojí Vendy. Doběhla jsem klopítavě domů, rozrazila dveře a vyběhla do pokoje. Vytrhla jsem jeho fotku co jsem měla vedle postele, rozhodla jsem se, že na něj zapomenu a tu faktu zničím zahodím ji necham ji být. Nadzvedla jsem fotku nad hlavu a chystala se roztříštit ji o zem, ale nešlo to. Povolila jsem ruce, a jen tak bezládně padla na parkety ve svém pokoji. Celé odpoledne jsem probrečela.
- "Iyumi..jdeš na festival?" Ptala se mě matka mezi dveřmi, nenechám si do něj a předevšm o ní pokazit tradiční festival, koupila jsem si pro tuhle přiležitost krásné darhé modré bílé kimono, a čekat další rok se mi vážně nechce. Takže na ten festival půjdu, ať se děje co se děje.
"Jo jistě jdu, už se oblékám." Konečně jsem se napásala do toho kimono, a vyšla z pokoje, do ruky jsem si vzala malou lampiču, ktero tam nosil skoro každý.
"Buď opatrná." Řekla mi matka, než jsem zabouchla dveře.
"Neboj budu." Odpověděla jsem a vyšla. Snažila jsem se nemyslet na to co se stalo, nechci ho už vůbec vidět ani potkat, určitě by tu zase byl s ní a tu nechci vidět už ani za nic. Došla jsem na místo festivalu, ajponský festival to je krása. Všude je to plné stánku, je tma svítí tu jen lampiónky na těch stáncách, každý má kimono včetně všech chlapců, kdo se tu potlouká bez kimono je okamžitě sktředem pozornosti. Dívky se na tento veer spínají vlasy do drdolů, stejně tak jsem to udělala i já, dva konce pěšinky jsem nechala jen tak volně viset. Mám takovou tradici, vždycky jdu před kopeček, je tam obroské jezírko, odtamtud jsou nejlépe vidět ohňostroje.
"Řeknu Ti, že v Americe.." Ten hlas mnou projel jako kudla, byl sice ještě daleko otočila jsem se byl to on, a vedle něj šla ona. Bože, musím utéct, rozeběhla jsem se, ale zapomněla jsem na to že mám na sobě to obrovské kimono, proto jsem hned spadla na zem. Všichni se na mě odíval včetně něj. Dívali jsme se z očí do očí, já jsem ležela na zemi a on byl tak 4 metry ode mne.
"Iyumi.." Jakmile to řekl sebrala jsem se, nechala jsem na zemi ležet lampión a rozhodla se utéct k tomu jezeru.
"Iyumi..P-POČKÉÉÉÉJ!!" Křičel za mnou. Nechtěla jsem ho vidět, opět mi začali stékat slzy po tváři, v měsíčním světle se leskly jak mi odlétávaly od očí. Doběhla jsem k jezeru. Sedla si na kopec a rozbrečela se jak jen to šlo.
"Iyumi!" Doběhl za mnou, šel ke mě, jednala jsem spntáně nikdy bych to neudělala nevím proč jsem to udělala zrovna v tuhle chvíli.
"Nech mě bejt'!" Vzkřikla jsem se znepokojením v hlase
"Iyumi co se děje vysvětli mi to." Nalehál na mě
"Dej mi pokoj jdi si za tou svoji Vendy!!!!" Křičela jsem došel ke mě
"Za Vendy, co blázníš?"
"Vždyť v tenhle večer by měl bejt kluk po boku svojí hiolky ne?!" Náhle jsem to ucítila, jeho rty..na těch mých, zůstala jsem v šoku, stále jsem plakala, oči jsem měla otevřené, ale za chvíli jsem se nechala unášet tím polibkem.
"A proč myslíš, že jsem tu teď s tebou?" Řekl s úsměvemm nechápala jsem to.
"A-A co Vendy?" Zeptala jsem se.
"Vendy, Vendy je moje sestra, co žila v Japonsku celou dobu." Ulevilo se mi, vrhla jsem se mu kolem krku a objala ho.
"Á tak koukám že si jí to už vysvětlil." Ozvala se Vendy s úsměvem, stojící na vrchu toho kopečka.
"Brácha se sem vrátil jenom kvůli tobě, nemusíš se bát konkurence." Řekla s úsměvem. Objala jsem a on mě znovu políbil, už jsem pochoipla proč jsem nedokázala rozbít tu jeho fotku, protože ta fotka, tam bude dokonce mého života, každý by měl mít vzpomínku na pravou lásku....

Konec

Fight - Jednorázovka

18. července 2013 v 16:57 | Erbanka |  Moje literární tvorba
Tak po delší odmlce, vám konečně přináším slíbenou jednorázovku, ještě jednu si u mne zamluvila kamrádka, buď ji napíšu dnes večer nebo zítra dopoledne ^^ Tak a teď, už k Fightu :3

" Já ještě musím do knihovny, potom se pokusím přijít." Křičela jsem na Tessu, už od hlavní brány školy.
"Tak dobře, ale pohni!" zněla její odpověď. Popravdě se mi ani moc nechtělo dnešek trávit někde v kavárně, mimo to do knihovny jsem opravdu potřebovala, musím vrátit knížky, které jsem si půjčila, mám je do zítřka a všechno si raději dělám den dopředu, nebo dva dny dopředu. Rozebhěla jsem se po ulici směrem ke knihovně, jelikož jsem měla poměrně dlouhé modré vlasy, příjemně mi ovívali krk, na prsech jsem svírala asi 5 svazků knih co jsem si vypůjčila, i přesto, že mám hodně nabitý program jsem je stíhala všechny přečíst..pravda někdy mi unikla část příběhu, ale už se nedalo nic dělat, byla jsem ráda, když se mi je povedlo vůbec dočíst. Při běhu jsem se dívala na hodinky, knihovna má dneska jenom do čtyř odpoeldne a je půj čvrté..
"Bože snad to stihnu." Řekla jsem si na hlas. Celou dobu běhu jsem věnovala pozornost hodinkám, ale najednou mě z kontextru vytrhlo jaké si chlapecké zvolání.
"BACHA NA DRUHÝ STRANĚÉÉÉÉÉ!!!!!!!!!!" Zvedla jsem hlavu od hodinek, než jsem stačila cokoliv říct nebo zakřičet, slyšela jsem obrovskou ránu. Pomalu jsem otevřela oči, moj vrzpírala jsem se pod chlapeckým tělem, ten chlapec měl zavřené oči, a skoro nedýchal.
"ÁÁÁÁ..bože do prčis ješě toho rochu." Co mám dělat, když s ním zatřesu tak to asi moc nepomůže, přece jenom jsem ho svrhla na chodník, takže se asi dost nepěkně praštil. Vstanula jsem a rozhlédla se okolo, nikde nikdo nebyl - takže jsme nestrhli moc pozornosti to je dobře..oddechla jsem si.
"Musím ho nějak dopravit do nemocnice, ale jak a čím?" Byla jsem naprosto zmatená co mám sakra dělat? Sedla jsem si vedle něho a stále se ním pokoušela nějak cloumat abch ho probrala.
"Ale co se stalo?" zaslechla jsem mužský hlas. Podívala jsem se nahoru, přímo hlavou přes sluníčkem stál nějaký muž.
"Víte já, srazila jsem ho...." Postupně jsem muži vylíčila celý příběh.
"Aha," řekl zadumaně "to je nepříjemná situace..tak já ti pomůžu ho tam dopravit."
"Vážně," na tváři se mi rozlil takový uklidněný úsměv "proboha děkuji moc." Spolu s tím pánem jsme nakonec dopravili toho chlapce do nemocnice.
- "M-Mohla bych se u něj na chvíli posadit?" Zeptala jsem se opatrně sestřičky. Sestřička se ke mě pootočila. "Oh jistě, ale vážně jen na chvíli." Řekla odvrátila pohled a šla si dál po svém. Odsunula jsem bílou plastikovou židli, a posadila se vedle jeho lůžka. V jeho peněžence, kterou měl s sebou v tašce jsme našli jeho identitu jmenoval se Hiroši Nagato..ten kluk se mnou chodí do školy, do vedlejší třídy tím si jsem naprosto jistá. Dívala jsem se na něj s ustaraným výrazem, on jen tak bezvládně ležel neopětoval mi pohled, protože víčka měl stále sklopená jako kdyby mu přimrzla a ústa rovněž. Měla jsem z toho vyčítiky mohla byh tu počkat než se mu udělá líp. Za normální situace bych si, už četla či nco takového, ale já jsem nechtěla uhýbat pohledem, chěla jsem se pořád dívat do té jeho bezmocné tváře...nevím čím to bylo, ale najednou mi začala moje hlava pomalu klesat k té jeho, tohle jse endělala já, bylo to něco ve mně, něco spontáního co mě k tomu nutilo. Snad bych ho i políbila, kdyby se nerozletili dveře a vnich nestála ta sestřička. Bleskurychle jsem se zase přímě posadila.
"Slečno měla byste jít, návštěvní hodiny jsou u konce, a pacient poteřbuje klid." Znělo to jak kdyby mělo tu frázi naučenou nazpaměť, tohle přece říkají všchny sestřičky, s takovým ledově chladným výrazem. Sestřička zevřela dveře, vstala jsem, a ještě jednou se podívala na Hirošiho tvář. Pomalu jsem se šouravými kroky začala dobírat k odchodu, chtěla jsem vzít za kliku, ale někdo za ni vzal přede mnou na druhé straně, proto jsem s nataženou rukou jen zakopla. Pomalu jsem se podívala nahoru, hleděla na mě krásná dívka, asi ve stejném věku jako já. Měla hnědé kudrnaté vlasy asi po zadek, temně hnědé oči, a stejnou školní uniformu jako já. I přesto, že se na mne dívala tak laskavěm měla jsem takový divný pocit, jako kdyby jsem se nemohla nadechnout, takový pocit úzkosti.
"ó bože, to jsem nechtěla jsi v pořádku." Řekla s ustaraným výrazem jenž měla tak falašně vrytý do obličeje a pomohla mi se zvednout, během toho ji omylem ujela ruka, a dotkla se ma rtech, trochu mě to vyděsilo.
"Jo jsem v pohodě." Odpověděla jsem pohotově.
"To jsem ráda," řekla s úsměv a naklonila hlavu na stranu aby viděla na Hirošiho.
"A..co tady poteřbuješ?" Otázala jsem se jí. Náhle se její výraz změnil, sice jen na sekundu, ale mezi tím potom nasazeným úsměvem se objevila neskutečná nenávist.
"Já eheh..," úsmala se opět "přišla jsem za Hirošim."
"Aha."
"Slečny, už je po návštěvních hodinách, musím vás požádat abyset okamřitě opustili tento pokoj." Křičela na nás ta sestřička, z konce chodby.
"Dobře, tak ehm..uhneš prosím musím jít." Řekla jsem té dívce opatrně.
"Oh.., ale já půjdu s tebou máme stejou cestu kousek." Řekla a úsmala se.
"Dobře." Úsměv jsem ji opětovala.
Obě dvě jsme se tedy sebraly a šly. Ona byla o hodně vyšší než já, a hlavně krásnější..odkad asi Hirošiho zná, ze školy to je jasné, když má uniformu, ale kde se s ním potakla, hlavně jsem ji vůbec na naší střední neviděla, no asi nejsem příliš všímavá. Opustily jsme nemocniční budovu, podvečerní slunce všechno zbarvovala do oranžové a červené barvy.
"Eh..ani jsem se nezeptala jak se jmenuješ." Přehlušila to ticho co mezi námi panovalo, zase s takovým stejným úsměvem. "p-promiň, jestli se ptám moc náhle." Řekla po chvíli a obrátila pohled na stranu. Snad jsem ji neurazila, pomyslela jsem si.
"Ne neptáš," vyhrkla jsem a usmála se "Jsem Minori Katakana." Řekla jsem.
"Minori?" Zeptala se tázavě a zamyšleně se podvíala do nebe "chodíš do D-8 ?"
"Jojo, takže mě znáš ehe." Opět jsem se na ni pousmála
"Ano, znám." Řekla a mrkla na mě "já jsem Katemi Mizuku." Řekla po chvíli. Nechtěla jsem před ní vypadat hloupě, ale to jméno mi skutečně nic neříkalo "chodím do E-5." Doplnila se po chvíli opět s takovým milým úsměvem. Ona je o rok starší, tak tím to bude, do druhého patra moc nechodím.
"Vím, že si asi říkáš, odkud se znám s Hirošim, když je o rok mladší." To je pravda, to mě ani nenapadlo, a hlavně...najednou mnou projel úplný mráz..Jak sakra zjistila, že se Hirošimu něco stalo. Vyděšeně jsem se dívala do země, neměla jsem odvahu se jí podívat do očí, nevím proč..je na mě milá úsměvavá, proč z ní mám tak špatný pocit?
"D-děje se něco?" Zeptala se ustaraně, a sklonila ke mě hlavu, Okamžitě jsem nahodila falešný úsměv, a snažila se aby vypadal co nejvíc pravě.
"Nene,..všechno v pohodě..a odkud se teda znáš s Hirošim?" Zeptala jsem se troufale, měla jsem zevřené oči, nechtěla jsem se na ni podívat..ale jak jsem je tak pomalu otevřela viděla jsem, jak se ji změnil výraz ve tváři, její oči byly najednou jiné, nebyli tak milé jako předtím, dívali se na mě hrozně vyčítavě.
"Promiň, jestli se ptám nějak špatně nebo.."
"Ale ne hehehe," zase se začala usmívat, a její oči vypadali normálně. Že bych si to snad jen představovala, že mě nenávidí, nebo proč..mi přijde taková chladná, proč mi milá holka přijde..špatná.
"S Hirošim se znám od základky." Řekla její ústa se najednou zkřivila do směrem dolů "Hiroši on je, je to můj dobrej kamarád, ale svym způsobem." Větu nedokončila odmlčela se, měla jsem z té holky vážně zlý pocit.
"A odkud se s nim znáš ty?" Vžkřikla a probodala mě přitom pohledem, dívala jsem se na ni vyděšeně, zorničky se mi zmenšili..co mám sakra dělat.
"já omylem jsem na něj narazila."
"Omylem?" Skočila mi do řeči "Tak proč se's na něm válela?" Křičela, začínala jsem z ní mí vážně strach, její oči..byli plné nenávisti, až do hloubky jsem viděla, že mě nesnáší, ale proč co jsem udělala, upadla jsem na Hirošiho..co má, ale s Hirošim.
"Já..promiň jestli si třeba jeho holka, nebo něco tkaovýho..jen jsem na něj upadla.." Nenechala mě dokončit větu, kufr který svírala v jedné ruce, hodila na zem a pevně mě uchopila za zápěstí, dívala se na mě tak vražedně, píchalo mě to až u srdce, co se mnou bude. Měla jsem hrůzu v očích, nevěděla jsem co dělat.
"ne-nejsem, ale je blbost aby taková malá holka, jako ty srazila na chodník kluka jako je von." Křičela mi do ucha, s každým slovem mi pořád víc a víc stiskávala to zápěstí. Držela jsem se abych nezačala brečet.
"Minori, Minori, Minori.." slyšela jsem na jednou tlumeně sekla jsem sebou. Přede mnou stála Katemi s takovým zmateným obličejem. Co to sakra bylo? Chytila jsem se za hlavu, jsem aparanoidní nebo já nevím, to se mi to jenom zdálo, že se mě tady pokoušela zmrzačit.
"Minori, děje se něco?!" Zeptala se ustaraně. Začínala jsem mít mžitky před očima.
"Minori?" Opakovala mile Katemi, ale bylo vidět, že o mě má upřímný strach. Najendou se mi rozklepaly kolena, cítila jsem že jdu k zemi. Padla jsem na zem, a přivírala oči, poslední co jsem viděla, byl Katemin zvrhle spokojený úsměv.
- Začala jsem s pomalu probírat, bylo mi zle, motala se mi hlava, skutečně mi bylo na zvracení. Kde to jsem? Všude byla tma, jen pár svíček tu hořelo. Byla jsem v nějakém domě, podemnou byla prkená podlaha..najednou jsem se vyděsilo jak ještě nikdy v životě, pohled jsem sklopila dolů, seděla jsem na nějaké dřevěné židli, ale kde mám skara ruce. Potočila jsem se, a viděla, že mám ruce svázané v zadu nějakým pevným provazem, krvácelo mi zápěstí.
" Co to kurva je?!" Otázala jsem se sama sebou, rozklepali se mi zorničky, nohy jsem měla taky svázené k druhém konce židle. Měla jsem na sobě školní uniformu, ale nesktuečně potrhanou, jak kdyby mě někdo někudy vláčel. Zaslechla jsem kroky, blížili se ke mě nahoru..že by to byla další halucinace? Co se to děje. Dveře se pomalu otevírali, objevilo se mezi nimi světlo, něco se v nich lesklo. CO mám dělat? Nemůžu utéct co to je? Po obličeji mi začali stékat slzy, naplněné mým strachem. Co se to děje? Snažila jsem se odtrhnout od té židle, ale náhle jsem spatřila dívčí siluetu s dlouhými vlasy, kráčející proti mě, ta dívka něco držela v ruce. Jak světlo ze dveří zasvítilo na ní samotnou..uviděla jsem že drží v ruce sekeru. Rozbrečela jsem se, a snažila se řvát, ale došla ke mě. Konečně jsem ji viděla do obličeje, byla to
"Katemi!!!!" Křičela jsem se slzami v očích. Položila mi ruku na pusu a usmála se na mě tak pschopaticky, oční zorničky se jí rozšířili.
"Mlč, jinak to bude horší." Tu sekeru odložila. Jak jsem se sem dostala..co to má bejt, halucinace z čeho? Náhle mi to došlo, jak se mě Katemu dotknula na těch rtech, něco musela mít n a ruce, a dala mi to do úst.
"Už Ti to došlo koukám. Odpověděla a šouravými kroky, se ode mě zdalovala v ruce s tou sekerou.
"Hiroši je můj, a ty na něj nebudeš šahat, myslíš, si že jsem si toho nevišmla, že jsem si nevišmla jsem si ho povalila na zem ty čubko jedna." Řekla a usmívala se, jak někde může říct tohle a usmívat se u toho. Potom se kě mě otočila v obličeji s tím pschopatickým výrazem, oči měla jako kdyby nebyli její, měla je zaslepené. Zdvihla sekeru.
"CHCÍPNI!" Zvolala, ucukla jsem na židli. A skončila na zemi, sice jsem se praštila do hlavy, ale byla jsem zachráněna od rány sekerou. Blesurychle jsem se začala sekat, všelijak pohybovat rukama a nohama. Nakonc jsem se z té pasti vyprostila, ale to naproti mě Katemi mířila, už další úder sekerou. Uhnula jsem, nechala otevřené dveře, těmi dveřmi jsem utekla ven, za sebou jsem zaslechla další švih tou bláznivou holkou mířený proti mě, proděravěla dveře, čepel sekery jsem měla u hlav. Běžela jsem po schodech dolů, k odhcodním dveřím, lomcovala jsem klikou, ale byla zavřené, všude byla tma co mám dělat. začala jsem brečet, hrozně po boliečji mi stékali slzy, ale bylo mi jasné, že se musím ochránit, nesmám přijít oživot. Čímkoliv, ale nikde nic..není.
"Počkej na mě Minori, nic se ti nemůže stát." Blížila se ka mě ta psychopatka, běžela jsem do kuchyně, zakopla jsem, nemohla vstát, byla jsem tak vyděšené, že jsem na to neměla sil. Když jsem zahlédla v okně odraz sekery vzchopila jsem se běžela dál, musim se dostat do kuchyně, pro nůž pro cokoliv, zaběhla jsem za rok a chtěla se trochu vydýchatm ale vedle mé hlavy se na staně zabodl nůž. Sekaně jsem se otočila a viděla Katemi jak jde proti mě.
"Katemi tY SI CVOK..NECH TOHO..RPSIM UDĚLAM COKOLIV, UŽ SE NA HIROŠIHO ANI NEPOIVAM, ALE NECH MĚ ŽÍT!!!" Brečela jsem, ale nevěděla jak se bránit krčela jsem se v rohu, Katemi ale neváhala a hodila po mě nůž. Tentokrát se trefila, do kolena, začala mi téct krev, vzdáávm se, teď, už nemůžu vstát. Viděla jsem ji jak se napřahuje, v moji mysli se moje tělo začalo bezvládně říti do nicoty, už nešlo nic dělat, Hiroši..nikdo nic..ale..ale já! Náhle jsem se vzchopila v mojí mysli..moje osoba se postavila, najednala jsem za sebe něco mě ovládalo co to má být? Popadla jsem nůž co se válel vedle mě, i přesto, že mi krvácelo koleno, skoro jsem přišla o nohu, tak jsem narpoti mi vyrazila. Hodila jsem nůž, nůž se zabodl Katemi do ruky.
"AUUUUU!!!" Zařvala bolestí jak vlk lapený do pasti. Na zem upustila sekeru. Šla jsem naproti ni, zahodila nůž a vzala do ruky sekeru. Najednou jsem se probrala z trancu, už když jsem na ni mířila sekerou..
"Minori, Minori, Minori..." Slyšela jsem znovu. Moje tělo se probralo, procitla jsem. Stála jsem na cestěm naproti mě Katemi, opět mě nechápavě sledovala. Ufff...byla to další halucinace, rozhlédla jsem se všude okolo.
"Minori si v pořádku?" Zeptala se mile.
"Jo v pohdoě, jen jsem se trochu zamysela."
"Aha.." Uklidněna, že to byl jen sen jsem šla opět vedle Katemi, naše kroky mířily domů, náhle se mi zamotala hlava..opět..opět jsem padla na zem, a nahlas řekla "To je jen další halucinace. V poslední škvírce co jsem viděla očima, se skláněla Katemi a v ruce držela nějaký halucinogení prášek, který měla i na rukou..usmála se a řekla "Ale není.."